6 dnů a 1300 km za námi
Když jsem si troufla uvažovat o sportovnějším autíčku, tak zrovna ten rok byl docela silným ročníkem – objevila se řada nových hot hatchů a tak jsem trávila spoustu času čtením a sledováním všech možných i nemožných testů. Nároky jsem měla dosti vysoké vzhledem k tomu, že auto není využíváno jen pro zábavu, ale mělo také plně nahradit fábii – poskakovače po městě. Jezdíme denně hodně krátkých tras. Sice se to zlepšuje a už jich je třeba jen 3-5 denně, ale přesto musí tuto funkci nové auto zastat. Musí být bezpečné pro Vojtu. Tzn., že to musí být auto dvou tváří. Při normální jízdě musí být klidná a nenápadná (Vojta by byl nejraději, kdybychom sundali křídlo, sundali st znáčky a brzdiče hodili do nějaké šedivé barvy

) jako každé jiné malé auto. Musí se do něj všichni vejít, včetně psa. Ne na dlouhé cesty, ale na kratší pojížďky či výlety. Takže ideálně pětidveřová verze. Nemusela by žrát jako tank, tak do těch 10 l/100 km, kdybychom se vešli. Prostě jsme od fiesty měli velká očekávání. Po všech těch testech, které jsem si načetla, než jsem začala plánovat, jsem tušila, že by fiesta mohla být ta správná (respektive nic lepšího se neobjevilo a každý další test prohluboval mou vášeň pro tuto malou stíhačku). V listopadu 2013 jsme ji poprvé byli vyzkoušet. Do Jablonce nad Nisou, kus cesty. Nejezdili jsme, jen si ji důkladně prohlíželi a poseděli v sedačkách. K opravdovému vyzkoušení došlo v dubnu 2014. A tehdy jsem pochopila, že to je přesně to, co chci…
A pak tedy nastal ten netrpělivě očekávaný den předání vozu, který jsem popsala minule. A co bylo dále? No, spíše co předcházelo….špatná předpověď počasí, kolem nuly, velké riziko sněžení, déšť. A k tomu letní gumy. Mé velké těšení na první víkend s výletem do Prahy se začalo hroutit.

Jenže jak jsem sedla do fiesty, tak najednou jsem nebyla na pochybách. To prostě nešlo…to prostě nešlo přijet domů, zaparkovat a NIC. Tak moc jsem toužila vše vyzkoušet a opravdu zjistit, zda jsem si dobře vybrala, že jsem prostě vyjela. Přežily jsme i opravdu ošklivé počasí, kdy při cestě zpět půlku cesty sněžilo, pršelo a bylo 0°C. Ale fiesta to zvládla. Měla jsem v ní velkou důvěru.
Jaká tedy vlastně je? Můžu vůbec po 1300 km dělat nějaké závěry? To asi nemůžu, ale ráda bych se vypsala z nějakých těch pocitů a dojmů.
Celkové shrnutí:FieSTa je úžasná. Je to auto dvou tváří, přesně takové, jaké jsme si přáli a jaké jsem si vysnila. Je to mazel. V každém okamžiku se chová tak, jak si představujeme. Vojta s ní jezdí jako s fábií. Pomaličku, opatrně. A ona to s grácií akceptuje. Pod lehkým plynem se tváří úplně nezúčastněně a sune se v proudu vozidel naprosto nenápadně. Je to maličké auto, ale působí zvenku i vevnitř robustně, člověk se v ní cítí celkem bezpečně. Karoserie je tuhá, řízení je také tužší, sedadla jsou objemná a pevná, řadička taky neplápolá ve větru. Člověk má pocit, že sedí v mnohem větším autě.

Ale Vás asi nezajímá, jak jezdí pomalu, že?

No ano, ta druhá tvář je mnohem zajímavější a já ji miluji. Jasně, že i já s ní jezdím pomalu (v provozu, v obci), ale ona mi pořád dává najevo, že kobylky má a že je kdykoliv připravena je použít.

Při každém přeřazení a doteku plynového pedálu se ozve.

Někdy hluboce zabručí, jindy si jen tak zabublá. Mám pocit, že pokaždé je ten zvuk trošku jiný. U vyšších převodových stupňů mám dokonce pocit, že je to už nespokojené bručení. Ona nechce jezdit na šestku šedesátkou v obci (byť k tomuto řazení vybízí ta protivná šipka na palubáku). Pořád trošku provokuje, jsou to takové dráždivé zvuky, které vybízejí, aby člověk při první příležitosti ten pedál zašlápnul až na podlahu.

Fiesta si prostě chce pořád hrát.

Ne vždy má člověk náladu na hraní, ale tomu se prostě nedá ubránit. Nemám problém v autech jet uvolněně a v pohodě, ale po 5 minutách za volantem fiesty se mi začnou potit ruce a hledám každou příležitost, kdy trošku ten pedál prošlápnout.

Zatím točím jen do 4000 otáček (ale to se po víkendu změní), ale i to stačí ke královské zábavě. Rozjezdy volím zatím mírné, tedy na jedničku mírné, dvojku už trochu přišlapuji a u trojky a čtverky to už moc nešetřím. Pružné zrychlení je velmi razantní, fiesta je velice rychlá a předjíždění je vyslovená radost. Ostatně výkonová křivka má téměř kolmý nástup, takže se není co divit. Je opravdu potřeba rychle zařadit a bleskově chytit volant oběma rukama. Fiesta v tomto směru má řízení hodně tuhé a stačí lehká příčná nerovnost a uskakuje do strany. Řídit ji je docela makačka na ruce, stále se snaží vyrvat volant z ruky.

Tohle není stížnost, je naprosto cítit, že přesně takto to patří. Tvrdý podvozek se zrcadlí v odezvě ve volantu a prostě je potřeba si ji pořád dost hlídat. U fábie jsem mohla držet volant i jedním prstem, u S-Maxe stačí dva, u fiesty jsou potřeba dvě pevné ruce.

Největší radost jsou ale samozřejmě zatáčky. Je mi jasné, že jsem se zatím ani omylem nedotkla hranic tohoto auta, přece jen se seznamujeme. Gumy ani jednou nepískly zatím, ale přesto zatáčkama mohu projíždět o více než 50% rychleji, než bych si troufla s předchozími vozy. Podvozek je opravdu velice tvrdý, v porovnání s S-Maxem na 16“ pneumatikách je to jiná planeta. Doslova. Ale výsledek je opravdu úžasný. Auto drží v zatáčkách neskutečně, jede jako po kolejích. Zatím jsem neměla odvahu hrát si s esp režimy, které má fiesta 3 (zapnuto, sportovní režim, vypnuto), takže je v zatáčkách zcela neutrální, někdy lehounce uskočí zadek. Ale vím, že právě v tomto bodě dokáže být hodně zábavná a zadek velmi veselý. Ale postupně, nemůžeme si hned hrát naplno.

Zkusím podrobněji k jednotlivým částem auta:
Exteriér – já jsem nadšená. Nemůžu z ní spustit oči.

Ta velká tlama je prostě velká, ale už jsem si zvykla. Pořád po ní pokukuji. Když jsem v práci, tak se na ni chodím dívat z okna.

Nevidím na ní ze svého okna, tak chodím ke kolegyni na druhou stranu. Doma hledám záminky, proč jít ven, abych se mohla koukat. Barva je krásná. Už jsem si zvykla. Už je moje. Už je prostě v mém srdci i se vším, o čem jsem měla pochybnosti. Jediné negativum je, že slícování hlavně přidaných dílů (nárazníky, prahy) není optimální a dokonce pak špína prolézá a zatéká až do vnitřních částí karoserie. Holt to není prémiovka, to se nedá nic dělat.
Podvozek – jak jsem již psala – je tvrdý. Dost tvrdý. Dá se to vydržet, ale tak po 2h to chce trochu tělocviku mimo auto. D1 je zcela nevhodná komunikace pro toto auto. Tvrdý podvozek v kombinaci s krátkým rozvorem dělají z auta totálně uskákanou krabičku. Asi to nebude nic zdravého hlavně pro auto. Této dálnici se vyhýbat. :-/ Na okreskách se stává z tvrdého podvozku samozřejmě přednost.

Snad raději ani nechci vědět, jak rychle se dají některé zatáčky projet. Zatím ať jsem udělala cokoliv, tak se mi auto spíše pochechtávalo a bylo více než jasné, že se k limitu ani neblížím (ale asi ho ani nebudu na běžných cestách testovat) – vše zvládala s přehledem, jako cestu pro rohlíky do obchodu za rohem. Věřím, že na slalomu podvozek taky ocením. Náklony karoserie jsou prakticky nulové, respektive zatím jsem si nevšimla. Mám pocit, že se auto prostě sroluje do zatáček přesně tak, jak je potřeba.

Ve městě je to pohoda. Sice každá díra je cítit, ale nic strašného to není.
Řízení – paráda. Je opravdu dost tuhé, ale to je dobře. Prostě žádné leháro s jednou rukou. Občas si jednu položím, ale fiesta mi většinou dá brzy najevo, že mám volant držet oběma rukama. Pořád mi něco povídá o tom, co se děje na vozovce.

Pořád lehce poškubává volantem, pořád se něco prostě děje.

Klidně bych přivítala i více komunikace, věnec volantu je na můj vkus moc vycpaný kůží. Řízení je taky velmi ostré, což je úplně super. Zatím jsem nemusela nikdy přehmatávat ani ve vracákách.

Parádní!
Řazení – myslela jsem si, že řadička je moc vepředu, ale není to tak hrozné. Zvykla jsem si rychle. Jednička je velmi dlouhá, takže chvilku trvalo, než jsem si zvykla. Spojka zabírá až docela nahoře, takže několik prvních rozjezdů bylo ostudně uhopsaných.

Ostatní stupně se dají nasázet naopak velmi rychle. Zatím motor moc netočím, ale je úplně cítit, jak si fiesta bude ve vyšších otáčkách libovat. Zvuk nad 3500 otáček se pak stane libozvučnější, sytější a prostě je cítit, že tohle přesně je to pravé a že ještě, ještě, ještě výýýš!

Ještě si počkám. Trochu jsem zápasila se šestkou. V žádném autě s ručním řazením jsem ji dosud neměla a tak jsem ještě neměla tu správnou pozici pro hození tohoto stupně. Takže mi několikrát utekla na čtverku a pak jsme šli i přes 4000 otáček. Věřím, že mi to odpustí.

Ale už jsem se naučila ruku zkroutit tak, abych tam tu šestku lupla bez rizika přeskoku jinam.
Brzdy – ostřejší, silné, ale dávkují se naprosto bez problémů. Nesrovnatelné např. s tou fábií, kterou mám aktuálně zapůjčenou – tam brzdy fungují, až je pedál zavrtaný v podlaze, hrůza.
Interiér – to je chaos, to Vám povím.

Ten středový panel s rádiem, navigací a vším je hororově zmatečný. Už jsem si sice zvykla, ale když jsem nemohla najít tlačítko pro vyhřívání zadního skla, tak jsem dokonce musela nakonec zastavit.

Zkusím to vzít trošku podrobněji.
Sedačky – ty musí být na prvním místě, protože to je to nejlepší na celém interiéru. Jsou naprosto úžasné. Je mne kus, to není nic neznámého, ale vejdu se. Jsou pohodlné. Ano, i na delší cestu to jde. Ale jsou opravdu velmi pevné, boční vedení je v zatáčkách vynikající, prostě jedete spolu s autem, nikde to s Váma nesmýká. Na delší trasu to chce ale opravdu občas zastavit a protáhnout se, protože neumožňují jinou polohu než tu jednu jedinou. Po 2h začnou také trochu tlačit švy na sedákové části. Ale to se asi ještě poddá. Jinak naprosto perfektní. A krásně vyhřívají. Vyhřívám často, na moje bolavé záda je to balzám.

Vylízá se z nich v pohodě, chce to jen trošku tréninku. Ale už mi to nepřijde.
Měla jsem problém s tím, jak se dostat k tomu strašně dalekému bezpečnostnímu pásu na dalekém B-sloupku (třídveřák prostě), ale už jsem na to přišla a přitáhnu si ho zespod – žádný problém. Rovněž dobře funguje skládání sedačky, když někdo jde na zadní sedačku. Stačilo trošku tréninku a vysvětlení, jak na to, aby se mechanismus zbytečně nepoškodil a jde to bez potíží. Prostě obavy z těchto praktických věcí byly liché.
Funkční prvky v interiéru – vše jsem chtěla vyzkoušet hned.
Takže jsem tedy začala se
SYNC – a zkusila jsem hlasové ovládání vytáčení telefonu. Jenže angličtina moc nezná česká písmena, takže jsem nepřišla na to, jak říci Vojtěch, Daniela apod. , aby tomu fiesta rozuměla

. Takže fiesta postupně zavolala Skubimu, pak Dixovi a nakonec Mirinovi.

Nevím, proč si vybírala zrovna všechny z Ford clubu…:D Asi dobrý vkus. Tím tedy skončily mé pokusy o ovládání SYNC hlasem.

Spárování telefonu se SYNCem se povedlo až po tom, co spárování provedl Dr. Romča. Já to stejné předtím udělala x-krát, ale vždy to vypadlo. Takže Dochtore, máš na všechno v autě zjevně dobrý vliv, protože teď to funguje bez potíží!
Navigace má také svůj vtipný příběh. Stále se seznamujeme, ale začínám ji věřit. Sice mapy nejsou úplně podrobné a u některých vesnic nejdou na ulicích zadat čísla popisná, ale zatím jsem se všude dostala. Dokonce i k Mlyekovi mne fišta zavedla až před jeho bránu, z čehož byl sám překvapen.

Když jsem ale v sobotu večer odjížděla z OC Harfa v Praze a chtěla jsem domů, tak fiesta si chtěla ještě koupit něco na sebe a zcela neomylně mne zavedla do podzemek OC Černý Most.

Zadávání trasy s několika průjezdními místy (nedělní okresky) funguje, ale vždy se snaží navigace navést ke každému konkrétními cíli, což je vždy střed města či obce (většinou náměstí). Takže je to trošku padlé na hlavu, ale člověk si zvykne na vše.
Dešťový senzor, samostmívací zrcátko, tempomat, to jsou všechno prvky, které jsem v autě nikdy neměla, tak jsem netušila, co od nich čekat. Vše vyzkoušeno, otestováno a spokojenost. Senzor ještě trošku ladím, zrcátko je lepší, než jsem čekala a tempomat je na dálnici fajn. Ale jinak ho asi moc používat nebudu, konstantní rychlost asi není to, co se k stčku hodí.
Trošku jsem se obávala vyhřívacích vláken na čelním skle, ale naprosto v pohodě, vůbec mne to neruší. Co mi ovšem vadí velmi je B sloupek, který je u třídvéřáku velmi vzadu a velice brání ve výhledu při připojování z pruhů a hlavně při couvání, kdy se člověk potřebuje prvotně kouknout, kam vůbec couvá. Pak už vždy používám zrcátka a na poslední dojezd k překážce vzadu pak pípáky. Nyní je tam kamera a zatím jsem z ní nešťastná. Jsem zmatená a vůbec mi tam nesedí. Protože ale byla dost drahá, tak si na ni budu muset zvyknout.

No, více už mne teď nenapadá, když tak se ptejte, co Vás třeba zajímá. Interiér je celkově pohledný, různé drobné detaily, podsvícené prahové lišty jsou krásné, svítící elegantní linka v přihrádce spolujezdce, svítící držáky na pití ve středovém tunelu….ráda se do ní prostě vracím a úplně nejraději mám startovací tlačítko.

Těším se na další společný víkend, tentokrát na Slovensku.
